Toto je mé staré vyprávění :Mé vidění i,
těšte se na nové doplněné a přepracované vydání knihy: Mě vidění v i!!!! (Už brzy bude dostupné v HISTORII i)
Jak to vidí Andrzej Palec
MÉ VIDĚNÍ i !!!
 
Poznámka: Nečtěte to! (Opravdu se omlouvám všem, kteří mají rádi stručné příběhy a holé věty, snad svůj názor také přehodnotím, ale stejně celý příběh ještě rozšířím a přepracuji. Velmi brzy bude také doplněn o spoustu dalších obrázků a fotiček. Tak zatím...)
 
     Nu dobře dobře, přečetli jste si možná několik pokusů o vylíčení naší minulosti, přiznávám se, že v nich nacházím i mnoho pravdivého, ale opravdu nejvěrohodnější verzi najdete zajisté zde u mě. Takže ab uovo. Kapelu skoro jako je tahle jsem toužil založit vlastně od první chvíle, co jsem v sobě pocítil touhu naučit se hrát na nějaký hudební nástroj. Snažil jsem se najít svou identitu v mnoha kapelách a projektech ještě před existencí i, ale nikde se mi to doopravdy nepodařilo.
     První konkrétnější myšlenky na zcela novou a teď už zaručeně tu poslední a nejlepší skupinu "v mé kariéře" mi v hlavě začaly kroužit někdy v létě 96. Někdy na podzim jsem pomalu začal přemýšlet i o sestavě. Oslovil jsem pár lidí, ale pak jsem pochopil, že je mnohem lepší obklopovat se lidmi, které už delší dobu znáš a na které se můžeš tedy také mnohem více spolehnout. Seděl jsem tenkrát v lavici (ještě ve škole), tuším vedle Petra Vlka ()a řekl jsem si: "Tak to bude on." Ale se zbytkem sestavy už to nebylo tak jednoduché, zjistili jsme, že inzeráty nemají pražádný smysl, že se na ně neozve buď vůbec nikdo nebo nějaký: "mně řikaj Johny Black, poslouchám Death metal, ale to nevadí, zkusíme to," ne nezkusíme to. Vzpomněl jsem si na bubeníka Kosmiku a jeho svět Jakuba Rychteru. Nejdříve svou účast přislíbil a nápadem hrát s námi částečně zahořel, ale nakonec stejně všechno dopadlo jinak (o tom ale až později). Znovu inzeráty:"Hledáme baskytaristu a klávesáka, nejlépe klávesáka - kytaristu," a znovu nic. Zbývající posty zůstávaly nadále neobsazené. Až po Novém roce, snad v lednu 97, padnul takový smělý nápad v jedné pražské vinárně, že by se klávesákem mohl stát Jára Hořejší, podobně jako Petr můj bývalý spolužák (kdysi jsme také seděli v jedné lavici). Není až tak neobvyklé, že se ledy, které se mezi námi před pár lety z různých příčin vytvořily, začaly s přibývajícími skleničkami v krvi postupně prolamovat. Nakonec jsme si řekli, že jo, a tak už nám zbýval tedy jen baskytarista. Dostal jsem nějaký tip od Páji, tak jsem ho nejdříve nosil měsíc v kapse, ale nakonec jsem zvednul sluchátko a zavolal tam. Babička, která se ozvala byla velmi příjemná, ale o Bámovi nevěděla moc (Vždycky má tři verze, kde právě je: šel někam s hokejkou, šel někam s kytarou nebo je v práci (jo, tam ho najdete nejspíš)). No ale nakonec jsem se dovolal a dali jsme si spolu sraz na koncertu jedné mé bývalé skupiny, kde jsem tehdy hrál na klávesy. Po koncertě jsem ho nemohl najít asi půl hodiny, ale když už jsem si skutečně začal myslet, že vzal nohy na ramena a nenašel v sobě ani tolik odvahy, aby mi přišel říct, že nic, tak se vynořil dvoumetrový chlap s redbullem v ruce (první co mě napadlo: když je tak velkej, to určitě bude hrát na basu až někde u krku jako Roger Waters - no to snad ne, to bysme raději měli hledat dál). Ale nakonec se z něj vyklubal takovej klučina, no prostě náš Báma.. (v kapele jeho příchodem zvítězil poměr flegmatismu-(3) nad cholerismem-(2) - ale to vše vidím až dnes a díky odstupu, který jsem si na danou věc dokázal vytvořit). První opravdová "zkouška" se odehrála vlastně až 26.února 1997 v žižkovské hospodě "U tržnice" (v tento den budeme tradičně oslavovat naše výročí) a tu   jsem v hlavě slyšel opravdu hodně not, možná až moc, to může potvrdit i Jára, který se druhý den ráno probudil s pusou na zabláceném polštáři. V té době jsem dokončoval několik našich skladeb (V trávě, Dlouhé i, ...) a začali jsme se také postupně scházet. Zkušebnu se nám samozřejmě sehnat nedařilo, takže jsme se postupně stýkali ve dvou až ve čtyřech u mě doma nebo vždy v sobotu u Járy mimo Prahu. Jakub na nás asi úplně zapomněl, neúčastnil se vůbec ničeho, až na focení, které stejně částečně sabotoval svými neúčastnými pohledy a výrazy (jak jinak než neúčastnými). S Járou jsme si sice všechno dopředu pojistili, tím, že jsme kromě nás samotných nechali fotit i holé pozadí za námi, abychom případnou fotoodmontáží mohli kohokoli odstranit ("to pak odděláme v Corelu"), ale na fotografiích z té doby Jakub nakonec bohužel už zůstal. Od té doby jsem ho neviděl, ale dneska jsem se doslechl, že ještě žije a má se údajně dobře a to mu samozřejmě všichni bezezbytku a bez jakékoli zášti přejeme.
     Všechno předešlé bych shrnul a označil za první kapitolu naší historie (možná klidně i za předkapitolu). V červnu se otevírá další. Já (And.Pal.cz), Jára a Pája jsme se shromáždili v Járově venkovském sídle. Nic od samotného hraní mě nikdy nevytočilo natolik, jako to udělal Pája, když na 14-denní pobyt přijel se dvěma páry ponožek ("to já si budu postupně prát," říkal - ale prášek zajisté neměl), se třemi tričky (The Cure, U2 a Lacosta) ale hlavně se dvěma páry párků (=4 nožičky) a se 70 Kč (a z toho si ještě 25 Kč musel schovat na zpáteční cestu do Prahy). Nakonec jsme to s Járou překousli (ale z našeho repertoáru oblíbených historek, i když má řadu konkurentů, o tajemném Pájovi, už asi nikdy nevypadne), a protože měl s sebou Pája alespoň několik kusů svého "vercajku" zakoupeného za jednotnou cenu á 500 Kč (to je holá pravda: stojan, ladička, malé kombíčko Marshall, šňůra jack-jack a podobně), tak jsme s klidem mohli začít usilovně hrát a doaranžovávat naše skladby. Bylo to moc fajn, přes den jsme hráli do vyčerpání, koupali se v járově bazénu (kde jsem se po malé nehodě a následné fobii z dětství naučil znovu skákat šipky) a večer příjemně popíjeli, oddávali se šachovým partiím (večně jsem prohrával a po jedné takové nevydařené partii jsem si začal balit své věci a chystal se odjet, kdyby se mi nepostavil do cesty Pája a neřekl mi:"Neblbni, potřebujeme tě tady."), hádali se kdo zalije kytky a nakrmí psy (famózní se teď jistě stane Járova historka z minulosti, kdy své psy nechal nejdříve 14 dní hladovět a poslední den, kdy už se měli vrátit rodiče, jim před boudou vyškrábal do posledního zbytečku kastrůlky s čísly 1-14, psi se svými kostnatými těly v sobě sebrali poslední síly, zvedli se a vše s náležitým apetitem spořádali, průšvih byl však v tom, že se sice nenaplnily Járovy obavy, že rodiče po svém návratu najdou plné kastrůlky v mrazáku,  zato ovšem jejich obsah mohli zřetelně rozeznávat ve  wimbledonsky pečlivě upravovaném 3mm trávníčku na zahradě), potají jsme také okrádali Járu o telefonní poplatky během hovorů se svými blízkými a tak podobně. Na víkend milostivě přijel Báma s Mářou, což byl náš úplně novej druhej bubeník, i když ve skutečnosti, jak už sami víte, spíš první. První dojmy byly skvělý a myslím, že ten den jsme se začali do všeho opravdově ponořovat, odhalili jsme také neutuchající prázdnotu MIDI podkladů (Bámu a Mářu jednoduše řečeno nahrazoval vlastně automat s bicími a s basou) se kterými jsme do té doby ve třech cvičili. Ještě si vzpomínám, že ten den jsme nějak vytušili, že má Báma asi narozeniny, tak jsme si šli večer rychle s Járou lehnout, abychom mu nemuseli nic dávat a hlavně, abychom mu nemuseli ani popřát, dodnes se za to tajně stydíme, i když víme, že to letos uděláme znovu. V neděli jsme zase osiřeli, dům byl zas jen nás tří, takže každý mohl spát ve svém vlastním pokoji a v případě nějakého menšího konfliktu nebo podráždění na chvíli zalézt k sobě. Avšak Pája se jakékoli výhody vždy zhostil po svém: Večer po zkoušce se odebral k sobě nahoru a veřte mi, vrátil se nejdříve až v odpoledních hodinách následujícího dne, kdy ucítil buď závan teplého jídla (a měl jistotu, že nádobí už je také řádně umyto) nebo kdy ho 1-2 hodiny našeho hraní přesvědčily o tom, že nám tam něco chybí. Skoro jsem si v těch chvílích připadal jako bychom se opravdu všichni scházeli ze svých domovů do zkušebny. Jasně, že jsme to nenechali být, celé hodiny jsme ho vydrželi pozorovat za tajnými skulinami, které znal jen Jára, v i jsme ho potají chodili hypnotizovat, aby byl ráno přístupnější a přátelštější, ale spíš se nám v něm podařilo posílit jen jeho bilogické pudy - a v tomto případě - sníst, co se dá - a navíc zadarmo, než vhodnější chování. O těchto příznacích (sežrat všechno, na co se přijde) jsme se s Járou přesvědčili, když jsme se jednou vrátivše z nákupu rozpomněli, že nám chybí ještě mléko a kakao pro Páju (který se bez teplého kakaa už snad ani nepohnul). Základního omylu jsme se dopustili, když jsme tašky s nákupem nevzali s sebou nebo je alespoň dobře neschovali (schovat je špatně znamená pro Páju neschovat je vůbec - vyšmejdí úplně všechno). Po návratu jsem nemohl najít sáček s 8 rohlíkama, tedy sáček ano... Zařvali jsme společně Pájo!!! V tom jsem zahlédl, jak se v koutě něco pohnulo, byl to on, střemhlav z posledního rohlíku udělal jedno jediné sousto, když si ho hbitě a rozhodně jako hydraulický píst zatlačil až do krku a po té jako vyplašené zvíře utekl k sobě nahoru. Když se nám do jeho pokoje podařilo dobýt, ke všemu se provinile přiznal (ale až když se mu konečně podařilo polknout) - co nám tedy zbývalo? - co jsme mu my bezbrannému mohli udělat? Ještě by všude říkal, že jsme mu nedali ani najíst, nezbývalo nám tedy, než jej hostit i nadále. Další víkend opět přijel Báma s Mářou, začínali jsme se cítit jako nejlepší kapela na světě, ale jestli to jsme teď, v té době jsme to určitě nebyli. Několik dní bylo opravdu vedro, takže nám Jára ukazoval lachtaní skoky do vody v šatech, v i se mi pak přiznával s mojím stojanem v ruce, jak by býval rád byl zpěvákem, ale jak si ještě netroufá mě vyhodit. Uklidňoval jsem ho, že mu časem určitě vyklidím pole, ale ať nám s Pájou teď určitě rychle zapne Fifu ´96 (poznámka pro W95-ology, aby jsme Páju donutili porozumět alespoň částečně základním počítačovým úkonům, aby měl pak větší šance v nalezení, co nejvýhodnějšího zaměstnání, odstraňovali jsme ikonku FIFA ´96 z pracovní plochy, aby mu dalo trochu úsilí hru spustit - bohužel už si pak většinou po takovém zásahu nezahrál), což byl vždycky dost dobrý nápad aspoň tak do 5 do rána. Když jsem pak ale musel jednou vstávat v 6, už jsem to ani zpětně jako dobrý nápad nikdy neuznal. Zůstávali jsme vzhůru do i, protože jsme možná nějak instinktivně cítili, že se všechno žene ke svému konci (i když si zase tak moc nejsem jistý, jestli jsme všechno tohle v těch dnech chápali, často jsme se navzájem totiž měli spíš plné zuby). K líčení onoho mělnického pobytu bych (nebojte, teď už budu ve všem opravdu skoupější na slova - ale moc rád na těch 14 vzpomínám, tak jsem vám chtěl zprostředkovat co možná nejkomfortnější nahlédnutí do oněch dnů) chtěl ještě připojit srdečné poděkování Járově tetě, která přijela vždy jako spása do našeho domu, umyla nádobí, které se povalovalo po celém době, nakrmila pejsky a hlavně s sebou vždycky přivezla nějakou masitou stravu, někdy i výborný borůvkový koláč...
     V srpnu (stále ještě 97) jsme našli prozatímní zkušebnu v Salesiánském divadle. Ceny pronájmu 2-hodinových zkoušek byly myslím s ohledem na dost ubohé poskytované služby více než přehnané. Jeden ze "zvukařů" se zdál celkem přístupný, tak jsme se ho otázalii, zda-li bychom si příště nemohli jen tak něco nahrát, odvětil:"samozřejmě, ža ano," (ano, říkal místo: [že] skutečně: [ža]). Příště se tedy nahrávalo, připadali jsme si opravdu jako ve "studiu" (jednostopý magnetofon, nahrávalo se zcela naživo, hlas byl zcela suchý a bez jediného efektu), tu skutečnou hrůzu jsme ale pochopili všichni až doma, kde jsme se usadili do svých křesel, nasadili si sluchátka a po celodenním vypětí a starostech očekávali něco alespoň trochu příjemného. Všichni jsme se potom shodli na tom, že jsme málem zažili náš první infarkt chvíli po tom, co jsme zpočátku velmi tichou nahrávku (první rozezlení večera) skladby Včera vyhulili na maximum, ještě jednou se uvelebili, přišla ta nečekaná rána do zátylku nebo kam, chvíli jsme nikdo nevěděli, co se děje, skutečně jsme se chvěli a pak když shodili sluchátka nebo celou nahrávku ztišili, pochopili, že ty smrtelné rány měly být ta úplně nejjemnější část z celé skladby - pizzicata. Na celou nahrávku jsme pak zapomněli, nechali ji odplavat jako jeden hloupý nepodařený pokus a litovali, že jsme ten onen nahrávací den neměli s sebou obyčejný kazeťák, abychom si mohli nahrát dirkovým mikrofonem nahrávku, se kterou by šlo doma pracovat. Pamatuji si to jako dnes, s Járou vcházíme do divadla na další zkoušku a já mu říkám pitvorným hlasem: "Takže chlapci za tu nahrávku bych chtěl 850 Kč," na dalších schodech se k nám odněkud připojil opravdu onen mužík, o kterém právě byla řeč se slovy:"Takže budu potřebovat za minule 960 Kč." "Cože?" zmohli jsme se jen. Zjistili jsme, že je to podle jejich tvrzení profesionální studio, kde točí opravdoví profíci a které si účtuje 450/hod+70/hod za pronajmutí sálu... Nechtěli jsme mu dát nic, ale Báma s Mářou začali skládat prachy, což byla pěkná blbost, a tak jsme mu dali asi 500 a ještě na pivo, pak za námi přišel ředitel divadla, aby vymohl i zbytek (moment, kdy přijímal peníze od jiných, ho vždy celého rozzářil a odhalil jeho oranžové zuby) a po slovním konfliktu a po tom, co jsme mu řekli přímo, co si myslíme o jejich studiu, nás chtěl vyhodit... No, tyhle časy už jsou naštěstí opravdu pryč. Přežili jsme to a začali jsme se usilovně připravovat na studio a na první koncert. Ten jsme odehráli 26. září 1997 v Rock Café před U2 revivalem, hned týden po tom jsme se odebrali do studia, o všech překážkách a smůlách a zkušenostech z onoho pobytu píši zde (zatím není tento odkaz k dispozici).
     Takže jsme v rukou měli skvělý demosnímek, těšili jsme se na další koncert do Rock café, kde se nám však přihodilo opět něco nepředvídatelného.  Mářa zkrátka nepřišel. Řek, že nepřijde a nepřišel, nevím, jak to vlastně vysvětlit, taky jsme to moc nepochopili. Později sice udával několik důvodů, ale my jsme věděli svoje (se svou dívkou se podle nás mohl udobřit klidně až další den). Letmo jsem si vzpomněl na dávný rozhovor s Bámou předtím, než do kapely přivedl Mářu. Báma: "Víš, ale on je takovej dost nespolehlivej..." Já: "Myslíš, že by třeba nemusel přijít na koncert?" Báma: "To zas ne." No tak aspoň názorně vidíte, jak se člověk v člověku může velmi snadno mýlit. Začali jsme hledat na všech stranách, znovu kamarádi, inzeráty, bylo nám z toho všem moc smutno, ale jinak to nešlo, už bychom s ním dál nemohli hrát. Asi po měsíci úporného hledání mi Báma sdělil, že sehnal nějakého Michala Fraňka, řekli jsme si, že to zkusíme. Když jsem jel pak tenkrát s Pájou na sraz s potenciálním bubeníkem, jen tak jsem si ještě zopakoval jeho jméno a v tom mě to do hlavy uděřilo: vždyť já to jméno přece znám, znám tedy i toho člověka, vždyť já jsem s ním už hrál v jedné skupině (Manna). Na sraz přišel tehdy včas (což je teď už dost ojedinělé, ale zase si nemyslím, že by to bylo tím, že bysme se mu nějak zprotivili nebo už omrzeli, ale že tenkrát to byl právě ten jeden případ ze sta, kdy přijde včas, ale jak tak o tom dumám on vlastně včas vůbec nepřišel, takže to celý beru zpátky) šli jsme ve třech do zkušebny. Jakmile jsme zkusili první skladbu (budoucí DOPISY) věděli jsme, že to půjde, a tak jsme byli znovu kompletní. Začali jsme usilovně zkoušet, secvičovat nové skladby, odehráli několik koncertů, zařali se kamarádit... Oslavili jsme také příchod Nového roku a pak v únoru i naše první výročí existence. To se přihodilo na podle nás velmi povedeném koncertu (28/2/98 v Rock café). Hráli jsme zde také poprvé skladbu Nesmiřitelní, mluvim o tom, protože si myslim, že o ní ještě všichni uslyšíte, ale víte vy vůbec kolik ještě takových skvělých skladeb napíšeme? No, já to taky nevim, ale URČITĚ ještě KOPEC. Tak nám držte palce na našich dalších cestách, my se obzvlášť těšíme na TURNÉ DOPISY, které začíná v květnu a bude pokračovat v létě i na podzim a věřím, že se někde možná brzy potkáme. Když bude chuť a síla a kladné ohlasy z vaší strany, třeba bych v PRAVDĚ pokračoval a možná bych zabrousil znovu i do podrobnějších vod.
 
 
 
 
 
Stránky optimalizovány pro MSIE5.0 a vyšší, noc@post.cz 
© 1997 - 2001, PALEC-DESIGN