poslední změny: PÁTEK 11.
prosince 98
Tiše se zvednul vítr
a pohrál si s listím
a bratr stín se stal kouzelníkem,
dlouho s tím neotálel,
změnil se v tmu,
má obloho má
jsi bledě modrá…
Oči těžknou pod vzpomínkou,
básně blednou před vzpomínkou...
Někdy umírám
jako slunce,
co zapadá...
Někdy vzpomínám…
Jak to všechno bylo
má obloho má,
jsi bledě modrá...
Oči těžknou vzpomínkou
(oči vlhnou pláčou) básně vlhnou pod vzpomínkou,
noci jsou chladný...
Vlasy vlhnou pod slzou tvou,
stromy šednou,
střechy zlátnou...
Jestli přijde den,
kdy stín se zkrátí,
zvuky pominou...
Někdy umírám...
Někdy umírám...
Prý i pro mne hvězdy září...
Prý i pro mne hvězdy září...
Oči těžknou…
Když jsou noci dlouhý,
má duše ve tmě bloudí,
sedím na posteli ve svém pokoji
ruce bezvládný oči zavřený,
myslím na Tebe.
Když jsou noci dlouhý,
má duše městem bloudí,
někde u tebe, tančí po stěnách,
už dávno spíš, klidně se usmíváš,
v objetí snění….
Tak už neříkej, že všechno končí,
neříkej, že tahle noc, že tahle noc je poslední.
Když jsou noci dlouhý,
má duše, má duše blouzní,
rozkvétáš ve mně,
všechno je ještě stále živé,
vzpomínky jsou květy pestré.
Když jsou noci dlouhý,
mé tělo, mé tělo se vzpouzí,
nemůžu spát,
je to jako závrať,
tenhle tenhle tenhle pocit
dobře dobře znám…
Tak už neříkej, že všechno končí,
neříkej, že tahle noc, že tahle noc je poslední.
Tak neříkej už, že všechno končí,
neříkej, že tahle noc, že tahle noc je poslední.
Moře jsou pro mne už jen slzy,
zkouším jen utěšit tvůj hlas - ty myšlenky černé.
A vlny mořské jsou tak kruté,
zkouším je utišit.
Když jsou noci dlouhý.
Když jsou noci dlouhý.
Když jsou noci dlouhý.
Když jsou noci dlouhý.
Jako jsem měl rád svítání
a stejně tak probuzení
pod klenbou nevyhaslých hvězd,
všechno se mi mohlo zdát snadnější,
když jsem se vracel do jiných krajin,
teď mi to moc chybí...
Vždycky se cítím provinilý,
když mě přepadnou pochyby,
že nejsem ten pravý pro Tebe,
a trápím se tím celou noc,
tak už dost...
Chci zase cítit lásku.
Chci zase cítit chvění
jen při pohlazení…
Jako když jsem Ti s něhou psal
všechny dopisy,
svý malý Felícii,
ruce mám ještě rozechvělý
a všechno, co se děje
v tyhle poslední dny,
jde přes mou hlavu,
už tomu nerozumím
chtěl jsem ti jenom
všechno dát...
A tak tu zbejvá tenhle pokoj,
tahle cela černá,
hlava plná bahna,
oči si zvyknou,
že prosvítá jen proužek světla,
ale tenhle stůl, tyhle stěny
a načrtnutý věty
se ve mně třesou…
Chtěl jsem ti jenom
všechno dát...
A cítit se s Tebou
znovu svěží.
Cítit se znovu čistý.
Chtěl jsem jen žití
naplnit životem,
jsme někdy mrtví…
Jsme všichni mrtví...
A tak mi zbejvá
jenom tenhle pokoj.
A tahle válka bez doteků.
A klíče, klíče asi Ti vrátím.
Klíče, klíče Ti vrátím...
Ležím na zemi,
spoutaný pod tvou postelí
a poslouchám tvůj dech.
Už zdáš se mi klidná,
jsi tak svůdná, má Eulalie...
Musím se o pár kroků vrátit zpátky,
můj příběh bude jasnější a průzračnej
jak voda,
bylo to tenkrát v zimě,
město šlo spát,
zůstali jsme venku všichni tři
a tonuli jsme v slzách mraků…
Eulalie - nech mě ležet…
Eulalie Eulalie Eulalie Eulalie...
(Musím Tě v sobě zabít.)
Není to poprvé,
co mě probouzí tahle touha,
není to naposled,
mě ničí stále znova.
(Vždycky jsem Ti chtěl.)
Chtěl jsem ti jenom ještě říct jednu věc,
vždycky jsem Tě chtěl...
A teď Tě nechám ležet
Chci vidět krev
na rukou, na nohou,
chci vidět krev,
má drahá Eulalie,
tak vypadni, vypadni, vypadni z mých myšlenek,
z mých snů,
tak skonči to skonči to skonči to.
(Vždycky jsem Tě chtěl…)
A teď Tě nechám ležet…
Eulalie - nechám Tě ležet…
...Přišel jsem za Tebou,
zdála ses mi opuštěná.
Ještě se potkáme,
jen v jinym času,
v jinym prostoru.
Až minuty přestanou vzlykat
a čas přestane dýchat...
Eulalie…
Chtěl jsem Ti jenom ukázat,
jak proudí déšť,
déšť vpomínek,
ještě jsi můj déšť,
stokrát mě něžně omýval,
budeš mi zase chybět...
Eulalie - ještě jsi můj déšť
Eulalie Eulalie Eulalie Eulalie,
(Ležím na zemi svázaný pod tvou postelí…)
Eulalie Eulalie Eulalie Eulalie
Eulalie, to bolí...
Hadi jsou poselstvím ticha,
po tmě se schází v podkroví,
oni přijdou...
Hadi jsou tepnami mámení,
klamem svým opíjí oklikou,
pevně drtí v zápěstí,
útočí z podsvětí
Ticho je smrt a smrt je dálka,
pouť bolestná i bezedná,
naplněná odstíny blaha
i učiněná prázdnota.
...Je to už daleko
a snad na chvíli pryč,
ruce mám poskvrněný,
je to už pryč.
Je to už daleko
a někdy někdy i pryč,
jazyk mám spálený,
je to už pryč...
Žádný zpátky neznám,
oči se zalijí sněhem,
já vím, že to je ztracený,
nic se nevrátí, to nevadí...
To jsem nechtěl,
jen mi hlava praská,
sladká mdloba přikryje všechno,
stín se vrátí,
mlha pohltí nakonec tajemné dálky,
viděl jsem, kde se dělaj barvy...
Tak schovej mě do svých dlaní.
To mám rád.
Schovej mě
aspoň do svítání.
Dokola proudí krev,
neustále buší mé srdce.
Zkouším to obejmout,
nejde to tak lehce.
Jako supi nad městem,
se slétnou a krouží,
tak i já i já i já se snažím utrhnout
tu vůni hedvábnou,
ukáže mi všechno,
nasytí mě prvním soustem,
mé myšlenky odvádí,
točím se v kruhu,
"buď tady se mnou,"
slyším se jak říkám,
já chci to na 200 let.
A tahle chvíle,
ozvěny má jisté.
Zavadit o lem šatů
odvahu mám,
ale nechci ji ztratit.
Dokola slyším pořád ta stejná slova,
snažím se létat, létat,…
dokola pořád znova.
Naučil jsem se už zapomínat,
to, co odvál i vítr,
přestal oplakávat,
vem mě do svých náručí
A týhle chvíli,
tý oči nezavřou.
Může možná usnout,
ale oči jí nezavřou…
Schoulený v koutě,
čekám, co přijde,
budu vděčný za každý šelest,
za každý záchvěv,
za každý náznak něčeho,
co se pohybuje.
Chtěl bych vyrýt skulinku světla
možná bych viděl jasný kužel,
polední prach, jak prázdninově sněží nebo bych zjistil,
že je hluboké ticho a magický měsíc by mi ozářil tvář…
Jsem někde ztracen v půli cesty,
a tak si políbim hlavu.
Prsty se zaplétaj pevně k sobě,
to je jen malé šílenství, co přichází,
prosím prosím zhasni světlo, mě bude lépe, připoutej mě pevně
pevně nebo už neručím za vůbec nic,
zas budu klepat na víko rakve
a nikdo se neozve
budu si připadat, jak ze starejch "černobílejch" knížek,
okoušu si maso na prstech,
vyhloubím si oční jamky.
Schoulený v koutě,
čekám, kdy přijde,
čekám, kdy už přijde,
byl jsem přistižen někde vpůli cesty
zas budu klepat na víko od rakve.
Nikdy mě neopouští, neopouští strach.
Nikdy se neodvážím vstát a říci dost.
Někdy se nepoznávám, nikdy se neschovám.
Nikdy se neovládám, nikde se neschovám.
Nikdy mě neopouští strach.
Nikdy se nezachráním.
Nikdy se neschovám…
Vesmír je černé nebe
hvězdy jsou přibité touhy
loď hedvábná proplouvá tmou
jasně zrcadlí doteky protější břehy
Jsem černé nebe
sčítají se malé říčky
rodí se touha poslechnout dech
v pozadí zní tak vzácná hudba
musím jít blíž musím všemu vstříc
Snad znovu zemřu pro tuhle chvíli
Snad znovu zemřu pro tuhle chvíli
Vlna za vlnou zázračně stoupá do mě
křišťál tříštěný
v matoucím světle
vabí mě kůže a sůl na těle
vzdálený šepot a průsvitné moře
Tlumené vzdechy mě řečí svou vedou
náhodní svědci polibků v peřejích
čekání na ospalé hlasy
až z hlubin svých procitnou
Snad znovu zemřu pro tuhle chvíli
Snad znovu zemřu pro tuhle chvíli
Ležím v trávě,
voláš na mě z dálky
a říkáš, říkáš
asi tohle, asi tohle:
"jsou jenom čtyři způsoby,
jak se dostat do mého snění."
Je mi tak dobře s tebou,
na zádech pod oblohou
mou hlavu zvedáš v dlaních,
skláníš se ke mně a šeptáš:
"pojď blíž a dýchej víc,
je mi trochu zima
a cítím se, cítím
tak nějak - osamělá -
a myslím na to,
jak jsou slova někdy mělká
a myslím na to,
jak jsou pouta někdy křehká."
Ležím v trávě
a ty vedle mne,
dýchá se mi skvěle
a čekám, čekám,
co tě zase napadne.
Chci ti jen říct,
jak mi chybíš,
jak mi scházíš,
když nejsi se mnou,
když nejsi se mnou
A myslím na to,
jak jsou slova někdy marná
A myslím na to,
jak jsou slova někdy prázdná.
"A myslím na to,
jak jsou slova někdy mělká.
A myslím na to,
jak jsou pouta pouta někdy křehká..."
"Už nic neříkej."
"Už nic neříkej, neříkej, už mlč."
A tak jsme stáli tak blízko sebe
a nevěděli, co se stane,
a tak jsme stáli naproti sobě
a nečekali, že bude už tak pozdě
A mysleli jsme, že všechno zůstane...
A já jsem nevěděl, co se se mnou děje,
jestli je to jen záblesk naděje,
který jsem objevil na prahu dveří,
jak se zdráhá vejít na dosah ruky do tmy...
A ptali jsme se asi nebe,
proč člověk tolik trpí...
...A dívali jsme se na hvězdy
a všechno, co bylo, zdálo se nám čistý
a mysleli jsme,
že všechno zůstane stejně nádherný
jako v noci,
cítili se silní a byli plní citu
a slíbili jsme si,
že změníme svět,
když jsme stáli nad řekou...
A uvěřil jsem v tebe jako nikdy předtím,
byl jsem naplněn dokonalým štěstím,
tak najednou a v jedinou chvíli
s Tebou, s Tebou, s Tebou, s Tebou...
a ptali jsme se asi asi nebe,
proč člověk tolik trpí...
...A dívali jsme se na oblohu
a pluli jsme spolu na mraku nálad
a mluvili jsme tiše o nekonečnu,
až z toho námi náhle probil chlad
a dívali jsme se na nebe
a otevřeli oči a zjistili jsme,
že tu nejsme náhodou...
a dívali jsme se na hvězdy
a minulost nás vůbec netížila...
A objímali jsme se a líbali jsme se
a já se stále snažil chutnat tak nově,
chtěli jsme být spolu,
zůstali jsme spolu,
změnili jsme svět
a zůstali jsme spolu...
Nechám se nést větrem,
jakkoli daleko a jakýmkoli směrem,
budu zrnkem písku padajícím,
mezi prsty klouzajícím, dolů do jemných závějí,
do jemných závějí...
Nechám se nést pár stop nad zemí,
kde myšlenky nebloudí
a všechna přání jsou jen znamením,
že jsem.
Až budu vyprahlý, tak zastavím
a budu čekat, až budu (zase) znovu
volně dýchat...
...Ve svěžích zahradách,
kde najdu klid...
Nechám se nést podél břehů
klidnou krajinou, budu vodou zčeřenou,
obavy se zvolna rozplynou
nad hladinou zpěněnou.
Vše pluje tiše a klidně, já popluji dál...
A v tichých zátokách,
tam je můj svět, tam se nechám nést...
Nechám se vést tím proudem,
jakkoli daleko...
Jakkoli daleko a jakýmkoli směrem,
vše pluje tiše a klidně, (já) popluji dál...
A v tichých zátokách,
tam je můj svět,
tam se nechám nést...
Tam je můj svět,
tam se nechám nést.
Stránky optimalizovány pro
MSIE5.0 a vyšší, noc@post.cz