poslední změny pondělí 4.ledna 99
Je 5. června
brzy ráno, balím si doma poslední věci, snažím se vzpomenout si úplně na
všechno, abych zase někde u Brna nezačal křičet, kde mám ladičku a kde
mám košile a kde mám peněženku a kde mám pas (ale ne, to poslední jsem,
přiznávám se, trošku přestřelil, nějak to sem nepatří - v zahraničí
jsme totiž zatím nikdy nehráli). Takže stojím někde u dveří a raději si
ještě jednou zběžně všechno překontroluji, ale to už se potácím k objednanému
taxiku, ranní hromadnou dopravou (s tolika taškama a kytarama) by to byla
asi smrt - alespoň si z útrob kabinky lépe vychutnávám krásnou ranní Prahu
- a pohled na naplněné mačkající se človíčky v autobusech, když stojíme
na křižovatce, mě, přiznávám se, docela pobaví, alespoň to jednou vidím
trošku zvnějšku (ale teď mám pocit, že vám říkám něco, co už jsem někde
slyšel...). Ulice jsou docela průjezdné, takhle brzo jsem na nohách nebyl
už dlouho. Je 7.25. Jsem u zkušebny. Jsem tu sám. Jsem klidný, sraz je
až za 5 minut, ale stejně se nedokážu zbavit nepříjemného pocitu, že třeba
všichni umřeli a už tedy nepřijdou nebo naopak že všichni spiklenecky a
radostně odjeli beze mě a dobrou půlhodinku už si to štrádujou po dálnici
D1. Je 7.35 - s taxiku vystupuje Báma, bydlí od zkušebny sice jen pár stanic
tramvají, ale takhle ho znám stejně nejlépe. Vždycky vystupuje uřícený
a nadává, že kdyby vstal o 6.5 minuty dříve, že by býval ušetřil 250 Kč.
Pak doráží Jára a Pája (pro naše mladé a nezasvěcené fanoušky: Pája je
náš bývalý kytarista a Jára také bývalý klávesák). K naprosté spokojenosti
zbyvá tedy už jen Michal (ano, úspěšný a kompletní sraz je jedním z našich
nejnesnadnějších úkonů, poté už ke štěstí zbývá jen malilinký krůček).
Možná bych měl připomenout, že Michal by měl přijet autem, do kterého bychom
měli všichni nasednout a jednoduše odjet, dnes je totiž velmi nepostradatelnbý,
nejen jako výborný bubeník, ale stejně tak jako náš dopravce. Voláme mu
a dovídáme se, že mu bylo auto o dnešní 
i
(nemusím snad připomínat, že toto je jeden ze záporných aspektů i)
vykradeno. Nikam se nejede??? Všechno je zamluvené, zařízené, očekávané,
natěšené, to přece nejde!!!! Zatímco čekáme na příjezd policie, zaháníme
jako správný manšaft trudomyslnost fotbálkem, správný ák
má totiž vždy po ruce mičudu. Myslím, že nadchází chvíle, kdy bych vám
měl jako správný ák
objasnit, proč celé toto moje foto-povídání otevírá fotografie pořízená
až v den našeho odjezdu. Za prvé: i samotné [Bé Háčko] představuje své
hrdiny na začátku a ne až na konci a za druhé: stáli jsme tam tehdy tak
hezky pohromadě. Takže si nyní beru za povinnost seznámit vás nejen s pražskou
osádkou, ale i s tím opavským ansámblem, který je vlastně za všechno odpovědný
(samozřejmě tím, že jsou za všecko odpovědní, nemyslím rozhodně to, že
nám v i
vykradli auto, abysme nemohli přijet, ale spíše ty dva měsíce, které věnovali
usilovným přípravám, propagaci, vymáhání a vydírání pořadatelů za vysoké
honoráře apod. - abysme přijet mohli).
Jsem tak hodný a ohleduplný k vašemu zdraví a času, že jsem přemluvil naše
sponzory, a tak vám tedy skupina
přináší opakování této fotografie, abyste nemuseli rolovat ze všeho zase
zpátky nahoru.
Protagonisté
(zleva): Jára, holky mají zůstat v anonymitě, Pája, Charlie s nějakou neznámou
dívkou, Báma, Jíra Šiftař taky s nějakou neznámou dívkou, Michal a Andrzej.
A kdo nás fotí? Nějaká neznámá dívka, takže tady vidíte všechny protagonisty
-1 (slovy: vidíte všechny protagonisty mínus jedna). Tak a teď už pojedem
jako po másle. Fízlové, tedy strážníci přijeli už za dvě hoďky, ale míč
už byl v tý době stejně někde zakoplej, 
všichni
byli tedy už trochu naštvaný a když nás přestalo bavit i pózování u vypáčeného
auta, museli jsme se chvílemi dost ovládat, abysme nevypadali moc moc naštvaní.
Třeba když nám Jíra ustaraně volal, jestli je vše OK. My se ovládali a
odpovídali: "Jíro, všechno je pohoda sme na 140. kilometru." Ale zkraťme
to, nakonec si Báma vzpomněl, že má auto. My na něj:"A proč´sto něrek dřív?"
A Báma zase:"A nebudete se mi smát?" My, že ne. Nakonec přijel asi s dvacet
let starym žigulem, což nás nechutně rozesmálo a utahovali jsme si z něj
celou cestu, ale zase fakt, že nás podržel. Takže okolo desátý jsme vyjeli!!!!!!
Za Prahou jsme zastavili na menší občerstvení a také autíčka měli trošku
žízeň.
Také Báma musí doplnit své
zásoby a trošku si odpočinout před večerním vystoupením. Čeká ho a nás
všechny náročné turňátko.
Je odpoledne a taky hrozný vedro. Přiznávám se, že kdybysme měli jet
jenom v černý (ale vy nemůžete vidět, jak se tady kroutim a jak těžko se
mi to přiznává), asi bysme se upekli. Takže jsme v černý nejeli, ale představte
si to: Jedete na nějaký místo, kde jste nikdy nebyli, za lidmi, který nechcete
zklamat, spíše naopak atd... Proto tedy ta komedie (20 km od Opavy):
Obnažený
Jára. Teď, když už v i
není, na něj můžeme vytahovat ty nejhorší materiály z našich tajných sejfů,
Pája, Báma i Michal už se také převlékli. Sice neradi, ale je to tam.
Nejdříve se to nezdálo, ale nakonec jsem pochopil, že
Báma má svou černou basu rád zřejmě nejméně stejně tak jako kdysi tu svou
pověstnou červenou. O své baskytary (a ovšechny své věci) dbá velmi pečlivě,
o cizí už méně: během několika našich cest a vykládání či nakládání bylo
z jeho nedbalosti ulomeno: 1 x stojan (ten jeho je ale dodnes jako nový,
nechybí mu ani jedna pryžová matička), 2 x čudlíky na kytarách, 3 x odřený
lak - samozřejmě jen na ne-bámových kytarách. (Ale kouká jako neviňátko,
co?)
S The Fascination jsme se poznali za celkem zvláštních okolností. Psal
se prosinec léta páně 1997, když se na naše stránky (podobně jako teď ty)
podíval nejdříve Charlie a pak i Jíra. Oba nám poslali e-mail, čímž dali
základ k dlouhodobému intenzivnímu dopisování. Nějak intuitivně jsme tenkrát
vycítili, že i když každá kapela k věci přistupuje z jiné strany, vezeme
se na velmi podobné vlně a všichni v sobě neseme neuhasitelnou touhu po
hraní. Co bránilo tomu, aby dvě tak osudově zpřízněné skupiny neudělaly
společný koncert? Měsíc od měsíce vše začalo nabývat stále jasnějších a
jasnějších obrysů a dnes byl tedy ten den 1. opravdového (face to face)
setkání. Přijíždíme do Opavy a bezpečně se orientujeme podle Jírou pečlivě
vyhotoveného plánku. Přijíždíme před vrátnici smluveného místa a to už
se vzápětí shledáváme. První dojmy: jsou hrozně velcí a mluví se tady trošku
jinak než v Praze. Jíra je takový organizátor a má ve všem jasno, už předem
bylo rozhodnuto, kdo a kde bude spát, co kdo dostane k snídani a zkrátka
bylo o nás velmi mile a srdečně postaráno. Takže jsme se to snažili oplatit,
ale to už je o jiných koncertech, o jiných miniturňátcích, ale snad vám
tady mohu prozradit, že pár společných snů (které se pozvolna začínají
vyplňovat) máme i do budoucna (v den kdy sepisuji tyto paměti se prosinec
98 schyluje k neodvratnému konci).
A tady už jsme to vybalili naplno, soudě podle odzíraných akordů
by to na 99% měl být Červnec.
Lidi jsou skvělí, Opava nás přijala vřele, všichni tančí, baví
se...
Pájův obličejík mluví za všechno...
Koukněte na Járu, má vlasy za ušima!
Obr a maličký. Oba se sice tváří spokojeně, ale jen jeden z
nich je skutečně šťastný. (Napovím vám, že jeden z nich měří jen okolo
142cm, takže šťastný je spíš ten druhý)
Tady vidíte, (další foto z našeho tajného sejfu), že o Járu
byl vždy opravdový zájem.
"Dobrý den, já jsem Petr Baumruk" "A já Petr Vlk. Moc mě těší."
A den po té. Už v kanceláři u Charlieho (kytaristy The
Fascination)
(zprava Jíra Šiftař, Petr Baumruk (báma), zády Charlie
Neugebauer, dále černý Jára a nad ním nějaká tajemná neznámá)
Tuto fotografii najdete
sice i mezi fotografiemi z koncertů, ale dovolím si ji vám připomenout
(je pořízena na opavském václavském náměstí) a toto seskupení se odehrává
vpředvečer koncertu v Krnově: (ještě pár fotek kromě této z Opavy a Krnova
najdete ve fotogalerii koncertů)
Tak jsis doufám užil(a) těchto fotografií a k nim přidruženého
povídání. Snad zase někdy jindy, z jiného výletu nebo koncertu, zde podáme
pravdivý příběh a dáme tvé duši nahlédnout oknem vašeho monitoru do našich
duší a zážitků. V této chvíli ti za celou
přeji šťastný Nový rok 1999, pokud to čteš později, než 31. prosince 98,
což je jasná zpráva (protože se to na stránkách bude moci najít až okolo
4.ledna 99), tak ti přeji všechno krásné do všech následujících nových
let (to je celkem univerzální, ne?)
A.P.